Petr Melichar
blog
~
výlety na hory
pohledy z paneláku
vesnický satirikon
ročenka cesty blázna
vítr Koheletův nad
marností světa, ale
taky radost a úžas
~
zpět na
www.veselyhrbitov.com


Sčítání odmítám !
Havířov, Sorela...
Tim & Beskydy


FOTOGALERY


























































































































































































































































































zpět na
www.veselyhrbitov.com

HAVÍŘOV... SORELA ... PRAHA ... a zpět, čili
přemítání o tom, kde člověk zůstává a proč, aneb
mám zaděláno, že naseru všechny .....

(Poznámky k dokumentu - Hotel Veselý hřbitov, na ČT2 někdy v březnu 2011)

"Havířov vznikal v padesátých letech minulého století, nejdříve jako ubytovna pro horníky, až přerostl v město. Ale to už ví kde kdo... O budování Havířova a době "zářných zítřků" byl už dokonce natočen film a taky ho popsal v místním plátku někdo z pamětníků i s tou strašidelnou veřejnou soutěží na název města, kde padaly takové špeky jako - Čurdov, Faratín, Lidobudovatelov, Budosociokolektivov, Rudohvězdov a podobně.." (smích mrzne na rtech)

Do Havířova přijeli letos filmaři z Brna točit dokument. Zajímala je Sorela (socialistický realismus) a lidi, jejich příběhy, minulost a jak to vidí do budoucna, měli spoustu otázek. Přimotal jsem se k tomu... Zvláštní zkušenost mluvit do kamery. Když zaznělo: "jedem !", polovinu věcí co jsem chtěl říct jsem v tu ránu zapoměl a ta druhá půlka se stejně "nevešla"... Nedalo mi to a večer jsem si zapisoval poznámky, abych setřepal ten blbý pocit něčeho nedořečeného ...... Volně navazuje i kapitola o Praze...

_________________

Z centra Havířova máme dnes chráněnou památkovou zónu. Jeden velký pomník.. Z těch uzavřených dvorků a průčelí zdobených sgrafity s horníkama, pionýrama, ptactvem a budovatelským nadšením, někde jsem dokonce viděl nad vchodem i Sputnik s celým Bajkonurem... Celé to mělo navozovat hrdost a slávu budovatelského úsilí, pracovních úspěchů .... oslava dřiny a překročených norem!...Hurá ! Vtesali to i do těch domů.

Jo, cítím se divně, právě z té dvojznačnosti a rozpornosti. Chrání se něco, co nabývá historické hodnoty... ono to vlastně je unikátní - takhle se stavělo jen krátce než zemřel Stalin...vzepětí ideologie a taky éra největších a nejnebezpečnějších blbců u moci, straničtí bossové si začali poroučet, vlastně nikdo přesnou definici socialistického realismu neznal, snaživci se do toho trefovali - pompa, velké baráky ala Lomonosova universita, historizující klasicistní styl, antická schemata, renesanční postupy.... Ovšem, jak bylo architektovi, který dotvářel výzdobu štítu budovy a plácnul tam sochu nebo reliéf, na kterém místo hrdého "otce zakladatele" nebo hrdiny města - zjevil se jakýsi odosobněný symbol selky se srpem nebo horníka se zbíječkou - to jsou ta antická schemata ?...Uff, Bohové !! .. Hrdinové byli všichni a pompa se přesmýkla v grotesku. Smutno v ulicích... Některé výjevy a sgrafity na fasádách mají ten punc nebe na zemi (jejich nebe) jak malůvky jehovistů... děsím se těch rájů...

Sorela se mi nelíbí. Na mě působí slepeně, uměle a nebezpečně jedovatě těma ideologickýma runama na zdech. asi jako skupina roztomilých sádrových trpaslíků s červenýma čepičkama na zahradě - zátiší s krumpáčem a lopatou, kteří v noci obživnou a jdou vás, pořád s těma idiotskýma úsměvama, radostně zamordovat.



O KOMUNISTECH (nelze se vyhnout)

A zatímco tady Sorelu takhle psuju nepochybuji o tom, že se v Havířově najde spousta lidí, kterým se nejenom Sorela líbí, ale ztotožňují se a s nostalgií vzpomínají i na tu realitu bolševickou.

Tenhle traktát o komunistech si neodpustím. Právě proto, že jsou na obzoru jiné průsery.... Viděl jsem hodně lidí v Havířově blbnout na kvadrát. Není divu. Drtí je dnes spousta hovadin, od různých teorií a metodik jak se stát úspěšným a blá, blá, řízení firemní strategie, blá blá. Nakonec propadají stresům v prosklených kukaních za počítačem aby na ně viděl šéf... Nebo běhají jak veverky od domu k domu a nabízejí "produkty" a bezůtěšnost je jim v patách, protože je to zbytečné tak jako ty krámy co nabízej. Stejně nezbohatnou. Nezaměstnané školí jiný nezaměstnaný, který se učinil nepostradatelným zbytečnými kecy. Dúležitě vysvětluje co se po večerech učí z brožurek, které zítra nebudou platit.... a ti úplně vespod co vždycky házeli lopatou nebo utahovali šrouby se škrábou na hlavě, co se to po nich kurva chce a zjišťují, že jich nenápadně, ale neustále v partách ubývá. Ruší se místa. Ani ne proto, že by práce ubylo, ale nějak jim ve firmě neštymují tabulky zisku asi... Konkurence je veliká... Smýká se z lidma, nic je nenechá v klidu, ve vzduchu visí jobovky... Čekal jsem, že před kamerou zazní stesky, hlavně u těch starších a srovnání s tím jak se žilo dobře za komunistů... Bylo mě smutno. Vlastně i z toho, že někteří neměli ani odvahu mluvit...

Lidi tady jsou dobří nebo zlí stejně jako jinde, ale za vlády jedné strany se jich spoustu, podle míry své přizpůsobivé umanutosti nebo blbosti, snažilo dokopat všechny, kteří se vymykali do jednoho mustru. Jejich mustru. V Havířově bylo takových na každém rohu jak nastláno. Jiní ten mustr přijali, mysleli si své a vpodstatě jim nic nechybělo. Dnes vzpomínají v dobrém na staré časy. V té době bolševikem přiživovaná a pěstovaná hrdost na dřinu v dolech, několikanásobný plat oproti ostatním, to už na jednoho zapůsobí a dřepne mu jako mlha na mozek. Čerta se starali o to, že někde zavřeli někoho jen proto, že něco napsal nebo chtěl žít a myslet jinak a dával to hlasitě najevo. Když některé slyším vzpomínat, jako bychom roky žili každý v jiné zemi natožpak v jednom městě... Na druhou stranu, se mezi horníky taky našlo dost lidí, kteří jim to nežrali a v těch partách v čelbě asi žádný křivák dlouho nevydržel... (Pestré vrstvy od Ivana Landsmana - skvělá kniha.) Do dolů se chodívalo i za trest, když nebylo zbytí a jinde místo, nebo tak zvaně vypucovat kádrový profil. Dvojí paměť na minulost je tady víc našlehaná a v Havířově zakletá i v urbanistice a zkamenělá v domech - a dnes pod ochranou.

Havířov provinční pohraniční maloměsto na jihovýchodním cípu bývalého ostravsko-karvinského revíru, poddolované a přeorané země. Město s celou svou minulostí - hornickou a žel taky bolševickou, která se dere a vrací v myslích obyvatel, jak dým bramborové natě. Závany nostalgie a současná nejistota, dost často v hovoru s místníma probleskne přáním naroubovat nebo vrátit něco z té doby. Už zase hledí na jakési "nebe na zdi" připraveni podlehnout tomu kdo slibuje ten pověstný pořádek a klid na práci.

Letos šli komunisté do obecních voleb s heslem: Když jsme město postavili, umíme ho i řídit. Mladí hip-hopeři přispěli klipem ve kterém všem politikům a stranám bez rozdílu omazali o hubu - předražené zakázky, kšeftování, korupci... Vyhráli ČSSD spolu s komunisty a koaličně zasedli.. přišlo málo voličů, jen ti skalní, asi.... Tak nic. Ono už je vlastně jedno dokonce i to jak se dnes věci a partaje nazývají. Vyprázdněná slova politiků, asertivní obličeje, ohlupování, korupce, klientelismus, který začíná na úrovni obce - nasákl do všech partají. Morálka záchranného člunu. zbavení smyslů a zdravého rozumu každý se snaží urvat co největší kus pro sebe. A třeba i na úkor zdraví spoluobčanů... Čtyři kilometry za Havířovem má vyrůst spalovna odpadu snad pro celý kraj, zakázka za velké prachy. Vzduch je už tak nedýchatelný. Místní politici se ani neobtěžovali pitvořit a chlácholit občany pohádkama o nových technologiích. Šli na to od lesa za pomocí nicneříkajících zkratek - jakýchsi integrovaných systémů, vypouštění politické mlhy a zatahovaly se do toho evropské fondy a ministerstvo životního prostředí a kdesi cosi... Rozhodlo se v tichosti. Riskovat veřejnou diskuzi ?... ale tolik peněz ?! Nejspíš se jak můry na světlo slétali a rvali o místo ve kterém se rozhoduje, aby přišli k lizu různí subdodavatelé atd.. Tyhle prasárny už dnes málokoho překvapí...

Nové století chystá další tragédie a grotesky. Všude na světě. Možná stejně hnusné jako ty minulé ... Zotročování lidí nabývá nečekaných forem. Komunisté byli břídilové proti tomu co se na obyčejné občany valí dnes. Takže vzpomínat na bolševiky ve zlém, to už se dnes jaksi nenosí, že.... , zvlášť v Havířově.

Nemůžu jinak, než se rozepsat.... straší mi to v hlavě už dlouho. Proměnlivost s jakou se mění paměť v tu selankovitou nostalgii mě vážně štve. Dvacáté století několikrát zlomilo hřbet národu. Okupace fašisty a únorový puč Gotwalda s komunisty. Lidi, kteří vynikali to semlelo většinou hned, spousta mrtvých, jiní donuceni odejít a pak už se jen kurvily charaktery... nejen těch co vynikali. Táhlo se to přes generace a po těch čtyřiceti letech lidovlády tisíce a tisíce lidí s vázacím spisem u estébáků udávalo své známé a kolegy. Co na tom, že bylo levně a každý měl ten svůj kabanos nebo vepřovou a když chlastal našel si práci ve které mohl. A každý bydlel a měl doktora zdarma... nevím na co se ještě vzpomíná.... Možná na to bezčasí a žádné starosti. Všechno bylo neměnné i ten obraz Husáka na zdi ve školách a ty věčná hesla a rituální průvody... Ani ten hmotný život na kterém tak lpí dnešek nestál za nic. A všechno co si člověk pořizoval "nad rámec výplaty" s ním tak jako tak mravně kymácelo. A neprovokovat a nemyslet. Stát tě chytil za ruku a nepustil, leccos obstaral a zařídil, ale když se ti něco nelíbí, hlavně drž hubu. A strach. Každý znal tu pomyslnou čáru za kterou nemohl když mluvil s komunistou nebo nadřízeným (což bylo většinou totéž), aby neměl problémy.... o policajtech nemluvě. Kolektivní úklidy, kolektivní baráky, kolektivní myšlení, stádnost a ovce z lidí. Vtloukalo se to do každé další dorůstající generace a přenášelo a usazovalo jak uhelný prach v plicích ... V těch rudých lhotách s těžkým průmyslem na kterém stála tehdejší ekonomika to asi dopadlo nejhůř...

Komunisti to nikdy nepřiznají, ale po jejich vládě toho v lidech zbylo jen málo pevného a sebevědomého. Umět se svobodně rozhodovat, spravovat si věci po svém a nikomu nedovolit aby s tebou oral. Každý sám za sebe, za jiné a jít do střetů s kýmkoli kdo chce škodit, byť by to byla vrchnost. Jakási poddajnost a malost po nich v lidech zůstala a ozvěnou doléhá i dnes...
Nedivím se, že ty novodobé managerské mantry, přizpůsobivost - flexibilita, asertivita, jakási náhražka čemu se dřív říkalo - slušné vychování a znamená než jak vyjebat s úsměvem s podřízeným a vlichotit se kde kyne prospěch. Mimochodem, tohle dobře ovládali už svazáci. Všechny ty novodobé tanečky na oblbování lidí a ujařmení zaměstnanců - mé dobré rodáky schvátilo a ubezradnilo zase o něco víc než je třeba. Sotva přituhlo, protože nenažranci z bank rozpoutali krizi, znovu slyším kolem sebe levicovou rétoriku. Bližší košile než kabát....a egyptské hrnce. To u těch starších. Mladší se tváří revolučně, ale proboha, mějte invenci a najděte si už něco jiného než Marxe ! nebo germánské duby a korporativismus národních socialistů !.. v minulosti vyzkoušeno a vedlo než ke zmaru všeho a všech...

V devadesátých letech po převratu, euforie, pohyb, společenské změny, naivita, právní chaos a grendlerství. Padouch nebo hrdina vždyť jsme jedna rodina, převlékání kabátů a tlusté čáry.... Takové to - já na Pepu on na Karla a malá domů se táhlo celou privatizací. Bývalí veksláci a estébáci velkého formátu se pouštěli do přerozdělování majetku státu. Beztrestně. Už tu bylo něco podobného kdysi... Když se po únoru odvážel náklaďákama z šlechtických sídel vydrancovaný nábytek a cennosti, zabavovaly se nemovitosti, továrny i dílny. V rámci ideologie všechno všem, kradli bezostyšně i zasloužilí soudruzi.... Beztrestně. On si na to potom jeden zvykne, že jo... a slovutná justicia mluvila cosi o kontinuitě práva... Bodejď.


Kamarád anarchista mě osočil, že se patlám v zastydlém antikomunismu. No, nevím. Mě ani tak nezajímá co komunisti dělají dnes. Je to vyvanulé všecko.. Nemám nic proti rovnostářství, ale KOMUNISTICKÁ IDEOLOGIE JAK JSEM JI POZNAL A JAK VLÁDLA, ZLUDRAČILA LIDI, UDĚLALA JE SLABŠÍMI KE ZLU - AŤ UŽ SE PŘED NÍM BRÁNIT NEBO MU PROPADNOUT - A NA HODNĚ DLOUHO OTŘÁSLA PRÁVEM A SAMOTNÝM ŘÁDEM VĚCÍ.

Teď k nám doléhá zvuk trubadůrů Atlantídy. Další konec světa jak ho známe. Klube se cosi orwellovského. Bude docela bizarní dívat se na Havířov jak si s tím poradí... pod těma budovatelskýma freskama. A kdo ví... Možná k nám začnou jezdit soudruzi z Číny, bude se jim tu líbit a zabydlí se tu. China town na Šumbarku, IV. Etapa. Uff, ale tady má fantazie už zatahuje oponu.

Hleděl jsem v rozpacích do kamery a na město ve kterém žiju, vzniklé za socialistického realismu. Na město, které ve mě na školách i jinde zvolna zabíjelo úctu k autoritám... skoro to vypadalo, že jsem se musel znovu učit slušnému vychování a úctě ke starším..... proboha jak tohle všechno co mi táhlo hlavou mám vecpat do těch pár chvil záznamu, to nejde..... Natož tak vysvětlit proč tady pořád bydlím....



PRAHA

V 18ti jsem odjel do Prahy. Začalo to četbou Meyrinka.. Praha magická.. Stačilo se projít po flámu nad ránem Starým městem, Malou stranou a na člověka dýchlo cosi, všechna ta strašidla a dávnověk, staleté kameny, kostely, paláce, domy... Pro někoho kdo přijel z panelákova..neskutečné dojmy. Měl jsem taky štěstí na lidi. Přebýval jsem u lidí, kteří byli sami o sobě zajímaví a většinou měli skvělé knihovny .... jak to říct, po té, co jsem se vymanil a zbavil škol a učiliště v Havířově, odjel do Prahy, mohl jsem se konečně začít vzdělávat. Později jsem navštívil i pár bytových seminářů kde přednášel prof Machovec, Balabán a Hejdánek.

Vletěl jsem nějak samovolně do undergroundu. Když jsem někde poprvé uslyšel nahrávky Plastic People bylo vymalováno. Samizdaty.. potkával jsem taky chartisty......

V hospodě u Černejch evangelizovali studenti semináře bohosloví, samozřejmě u piva a vedly se jiskřivé hovory o všem.. Na seminární zahradu u kostela jsem si v létě (to jsem zas dělal nočního hlídače Knižního velkoobchodu) chodíval lehnou pod mohutný kaštan na lavičku a za hrubou zdí, ke mě jen vzdáleně doléhal zvuk města.. Byl jsem jak na vesnici skoro.. V těch Jirchářích. Jo a bydlel přímo v kotelně, v druhém patře v podzemí, teda přespával tam. Někdy jsem pár dní neviděl denní světlo.... Na Smíchově Na Klamovce Čuňas rozdával voknonoviny...

Praha byla inspirativní, Praha byla opravdu magická, na každém rohu člověk narážel na věci, které byly na rozhraní viditelného světa. Topil jsem v tehdejším knižním velkoobchodě a na pivo chodil kolem kostela sv.Vojtěcha, přes náměstí pod kterým byl hřbitov, do hospody kde se dalo jít i zkratkou bočním vchodem přes kostel kolem oltáře, .., Opatovická ulice, za rohem byla Křemencárna - gympl kam kdysi docházel Werich a Voskovec. Kousek byl dům kde na portále nad vchodem trůnila freska o které psal Meyrink, bydlel v tom domě kdysi. Jo, a takhle to bylo všude.. na každém rohu... Někde na Smíchově byl dvorek ve kterém stála kůlna jednorukého fotografa Sudka. Dole na Kampě budova Velkopřevorství Maltézských rytířů, bývalých Johanitů, řádu, který přes všechny změny přetrval kolem 900 let. Kamarád mě vzal na výstavu do Bílkovy vily - sochy, dřevo, neskutečné... V Kolodějích za Prahou výstava spolku 12/15, výtvarno, obrazy, jinde zas hudba... Znal jsem zkratky přes průchody domů na starém městě a v nočních hodinách jsem potkával lidi, kteří jakoby ani nebyli z tohoto světa... Třeba nebyli. Dost jsem chlastal ... A tohle všechno a stovky dalších věcí poznával během relativně krátké doby... Byl to náraz a pro mě obrovská škola nebo exkurz nebo jak to nazvat. A HLAVNĚ, celé to mělo obrovský přesah mimo tu zkurvenou dobu komunistické ideologie... kde úsvit dějin byla ta jejich říjnová revoluce kdesi na východě a o filosofii a myšlení ani nemluvím... Neměli je rádi...

Jan Balabán někde psal... objevování pokladu všedního dne... myslím, že jsem tomu byl blízko víckrát tam, v té době...často v alkoholickém oparu, hluboko do kapsy, ale bohatý vším děním, setkáváním s rozličnými lidmi, rozhovory, samotou v kotelně s hromadou knih atd..

V Praze jsem poznal od ostatních toleranci ve větší míře... Myslím, že mě pobyt v Praze zbavil vzteku, nasranosti nebo zkratkovitosti v myšlení. Takové to - se vším hotov - Jdi do píče ! - jak je u nás v kraji zvykem.. :-) Jo a dala mi nadhled asi, doufám... To když se objeví cedule Ostravy s vykřičníky, říkám si, co zas to bere chachary.. a zvenku se ozve jen pokrčení ramen a rozpaky.... Když se člověk vracel sem do Havířova, tak si říkal zas do té díry, ubytovny !!... Na obzoru rezavá skvrna... Volně pohozená torza železa, továrny, vítkovické hutě.. šachty.. No, zmítal jsem se vždycky v rozporných pocitech..

ale, kromě rodiny a přátel mě tu cosi drželo a vracel se... nakonec i ten kraj ........ ne zrovna směrem na uhelnou pánev, ale k horám.. Beskydy. U moře řvou cikády a utrhneš ze stromu citrón, ale pořádný les nenajdeš... V Alpách je všechno obrovské... a dolů z chaty jdeš celý den.. A velkoměsta jsou si dnes skoro podobná... Všude je nějaký tančící dům, katedrála, ale jinak..... No, přestal jsem se zmítat a poznal, že patřím sem. Hrubě se mi nelíbí ani předtava stěhování se za prací.. jak už psal kdesi L.Vaculík - copak jsou lidi dobytek aby se hnali z pastvy na pastvu...
i když nevylučuju, že se něco může stát a přestěhuju se.... Doufám, že někam víc k horám.. :-) Města mě už nebaví.

Jo, a tím bych taky mohl vysvětlit - ten můj vztah k Havířovu. Je dost podobný celému mému zmatku hledání Boha... nebo spíš příslušností k církvi nebo jak to nazvat.. Vysvětlím..
Kdysi byly takové vlny zájmu o východní náboženství... budhismus. Zajímalo mě to samozřejmě. Četl jsem o Indii (Vladimíra Miltnera a jiné.. Thákura..). Když u nás vzniklo hnutí Haré Kršna. Nejdříve v Lanšperku... Pozvali jsme je do Havířova, tak nám vyprávěli o čem to je... a bhakti jóga atd.. Pár lidí přestalo jíst maso, sympatizovali s budhismem, no prostě hleděli ohledně duchovních nauk jinam... Mě kdysi ke křesťanství přivedla jedna dívčina. Dost divoká a pravoslavná... taky rodem z východu, rodinu až ze Sibiře. A jakési to intuitivní prozření, seznámení s křesťanstvím ve mě vzbudila. I když jsem dost poleno na religiózní záležitosti, účasti mší atd... No a stejně jsem hleděl za nějaký čas na východ a budhismus... Když se to u nás konečně změnilo a železná opona spadla, začal jsem jezdit po Evropě... No a někde dole na jihu Španělska v Andalusii v Seville navštívil chrám, kterej kdysi stavěli arabáči...ale byla to třetí největší křesťanská katedrála na světě, nekonečné sloupořadí, někde vzádu obrovský oltář ze zlata... inu katolíci... Mystika podepřená tou nádherou... a podivné arabské propletence, mozaiky ... Byl jsem tam několikrát a trávil v katedrále hodiny. Ta velkolepost omračovala a sváděla jak propast... Něco ve mě do té doby zvířeného se usadilo a bylo mě jasno. Když jsem přijel zpátky - odjel za farářem - českým bratrem a nechal se pokřtít. Znal jsem ho už zdřívějška.. No a jsem český bratr. evangelík... a dřepěl jsem před farou na venkově vedle kostela bez ozdob, ale připadal si patřičně. Jak to mám vysvětlit nevím... Vzpoměl jsem si na husity asi...

Vždycky jsem měl potřebu vyvlíknout se ze všech škatulek do kterých se mě jiní snažili dostat. Na všechny instituce včetně církví se dívám s podezřením a někdy škaredě.... až jsem seznal, že být příliš bokem na to aby mě bylo vidět, ale co hůř abych já viděl, že je vlastně taky šejdrem...Udělat si krédo z toho, že nikam nezapadám je blbost a někdy póza. Kdybych žil v Bénáresu jsem budhista, kdybych žil v Seville jsem katolík ( nebo možná levičák). Ale rozhodnutí pokřtít se u Českých bratrů mě vůbec nebrání od všech vlivů duchovních nauk celého světa. To s tím nesouvisí. Pořád si můžu nechát zdát, že jedu na buvolu s mistrem Lao-C, přečíst zenové koány nebo vyprávění Eduarda Tomáše - všechno si člověk nese ssebou... Nemusí zrovna zarputile stavět na kulisách kolem...

Stejně tak Praha mě dostala... architekturou, lidma... tím pavím chvostem, kterým vrtěla před očima, ale zůstávat tam mě taky nebavilo... Jsem rád, že jsem v té době žil pár let v Praze. Později už příliv turistů, dravost lidí hladových peněz, začal Prahu měnit, centrum se vylidňuje od bydlících lidí. Pamatuju chlapa co bydlel na Malé straně v mostecké věži na Karlově mostě, kde je mu konec.... a Jircháře, to už nebude "vesnice" jak jsem ji znal.. atd..., Samotní pražáci, když se jich zeptáš na město - nejčastější odpověď je: "Nevím, já do centra nejezdím."...., ale ty roky v Praze nesu pořád sebou...



HAVÍŘOV

A filmaři se mě ptají proč tu zůstávám, jestli bych tady vychoval své děti... Cosi odpovídám, ale hlava mi šrotuje....

nestačí jen, že jsem tu za ty roky pustil kořen, obtáhl mě břečťan, mám tu rodinu a přátele a výhled na Beskydy, když zajdu za město... něco takového říkám do kamery, ale to přece nestačí na to abych tu ostal.. Mě by to nestačilo. Není to všechno. Tak proč vlastně..? Jak se mám vymáčknout, bezmocně tápu a tak o tom ani nezačínám....

Havířov, město kontrastů a dvojí paměti. No, alespoň naši rodičové dali tomuhle místu bohatý výběr genů, když se tu sestěhovali ze všech koutů republiky a jejich děcka když se rozkoukala v tomhle skanzenu budování socialismu, hned se hnala k punku nebo jiným revoltám, posměšně nazývala Havířov - městem mladých starců, asi tou vyhaslostí lidí, co ve třiceti žili na padesát nebo když se sami sbírali z těžkých kocovin. Chlastalo se víc než jinde... Taky říkali městu - veselý hřbitov. Já vím, tahle přezdívka patřila nejdřív Valmezu, ale na Havířov seděla dokonale...město, kde se nic neděje. Jo, pozvou Gotta, když se něco otvírá nebo dostavělo... To zůstalo dodnes... Co není v televizi není kultura, jako bych to viděl, rozhodování na radnici... koho pozvem ? Zbytečná otázka. Hornické, dnes Havířovské slavnosti, pamatujete ajn kesl buntes ? ABBA, Suzi Quatro...Jedou v tom duchu pořád... Oživila se další slavnost - Havířov v květech, naštěstí hned po převratu sundali amplióny, co visely po městě jak šňůra uřvaných potvor a od rána vyhrávala dechovka ... i kvůli těm vzpomínkám prchám z města v těch dnech teď už tradičních slavností Havířova..

Patřil jsem k těm vlasatým,. Sedávali jsme v hospodě někde vzádu vedle punkerů. Vypadalo to, že jsme s dobrými občany Havířova měli tak málo společného, že nás přijímali stejně jako se člověk smiřuje se zarděnkama nebo blbým děckem v rodině. Policajti, s jejich pravidelným a významným listováním občankama. Průjezdní byt u Kohoutka, který si pronajali Marián s Lumírem a ve kterém nikdo přesně nevěděl kdo tam bydlí nebo jen přespává. Samizdat Hadr (Havířovský drbník). Přestěhoval jsem tam psací stroj, protože doma stačilo založit papír, začít ťukat a hned kvílení mámy z kuchyně: Tebe jednou zavřou!.. U Kohoutka bylo veselo. Neustále řvalo rádio Svobodná Evropa. Ivoš Pešák, citlivá duše, si pustil plyn a když s hlavou v troubě zjistil, že je to nepohodlné a blbé, zvedl se a šel radši na pivo. Večírků plno. Ranní seznamování - kdo to vedle mě vlastně spal... Lumír naťukával první blány na sítotisk-válečkem HADRu. Zanedlouho StB vědělo kam si pro nás mají chodit. I když Marián statečně drtil nohu ve dveřích kterémusi estébákovi, stejně si nás čas od času vyzvedli, naházeli do auta, jelo se na výslech. Jednou si mě vyškrábli i v montérkách s brašnou nářadí, když jsem si odskočil z práce na svačinu. Hladový jsem dřepěl na židli a čuměl do země když na mě ten "zlý" řval cosi. Potom pro změnu na mě řval náměstek podniku kde jsem dělal. Byl směšný, protože vůl se estébáků bál víc než já a klaněl se jim jak liftboy když je vyprovázel.. Tomu jsem se už do očí díval a za pár dnů dal výpověď.
Tvrdost kraje se vrážela i do dění a rozhodování. Buď a nebo.... Když už - nechal se člověk vyhodit z domu po prudké hádce s fotrem. Humor se často podobal šibeničnímu. Olin, kterého policajti vyrazili z výslechu. Když se ho ptali jak si vůbec dovolil přijít ožralý na výslech, odpověděl, že střízlivý by dobrovolně na policajty nešel... Vrstevníci, kteří se snažili vymanit z vojny. Papíry na hlavu, neskutečné historky, Když jsem byl na třetím odvodu, odvodní komise zpozorněla, když se dozvěděla, že jsem z Havířova. Pár ročníků přede mnou už proslulo "blázny" z Havířova. Mezitím se kolega dole dohadoval se šatnářkou, že jí korunu nedá, protože maminka mu dala pouze na cestu busem tam a zpátky a další známý z Havru po několika dřepech omdlel...
Jo, některé věci byli na hraně...
Ten chuchvalec vzpomínek a dojmů už musím někde utnout... víc je toho na webu (www.veselyhrbitov.com) Mohl bych je cákat ještě dlouho, ale nechám to na jindy. Už se mi to klube proč tu jsem, proč jsem se pořád vracel a zůstávám...

Havířov není lázeňské město s ospalou kolonádou, noblesou, šustěním hedvábí, mícháním kafe u kavárenského stolku a nenucenou konverzací. Havířov je o půllitru do hlavy. Pekelné hlášky u stolu, přímočaré až na dřeň. A hlavně se s tím moc neser !!
Jak cibule se na starou zástavbu Sorela vrství paneláky a za nimi dnes ty široce rozkročené domy z plastu s dvojitou garáží s bílými sádrovými lvy na bráně (občas. To aby každý věděl..) Všem nám tady čouhá sláma z bot a nejvíc je to vidět na kravatách a bílých límečcích. Teplé pastelové barvy fasád vystřídaly uniformní šeď. Jo, je to veselejší.
Když někdo na nějakém místě kde dostával přes hubu (nejen obrazně) žije dost dlouho, musel se potýkat s předsudkama a hovadinama, kterých jinde není, kde potkával spřízněné duše nebo taky propastné blby - zvykne si na ten kontrast. Je tu všude. V krajině i v Lidech.
Až budu cítit, že je ten správný čas, ožeru se znovu pivem.

Howg