Václav "Vasho" Stárek

Jen tak. A proč ne? Jen tak se zastaví snad u každého zemětřesného plivance, na který kouká jak nudle vytáhnutá až z paty. Myslí na blbosti jako kdokoliv jiný. K těmto nesmyslům občas připleskne nějaký ten epileptický záchvěv, který se údajně tváří jako báseň. Podobné záležitosti následně schovává do šuplíku, kde je nechává pohodlně odpočívat, zahřívat prachem a pavučinou. Časem je třeba udělat pořádek a přemístit skoro zavšivené verše do koše, ale popravdě řečeno, i v gumových rukavicích se člověk bojí sáhnout na útržky, které kdysi získaly status papíru. Teď jejich barva splývá se ztrácejícím se inkoustem. Jediné a nejvíce nápadné jsou jen modrozelené bobky plísně.

~

Pozoroval jsem rozbouřené moře.
Nespoutaný živel
drtil svou mocnou silou
hrubé hroudy naplavenin.
Jak bodavé ostří
brousil zrádné útesy zapomnění.

Ach, pane Lebedo,
i ta voda nezkrotná
nakonec skončila
v hajzlu




~



Rozplývající se mrak
Ztratil jsem tě.
Smůla.
Zoufale si tě 
kreslím 
na tebou oblíbené 
stehno.

Blázním 
a vybouchávám 
když se vracíš
za mnou.

Štěstím jsem se
rozplynul ti v rukou 




~



Četl jsem, 
že nejradostnější skok
lze nalézt v dětských očích,
které jsou plné
krásné imaginace.

Také bych si povyskočil
ze 14. patra




~



Čajoví piráti
chtějí nesmlouvavě obsadit
Babylonskou věž.
Pro pořádnou kořist
jsou ochotni nasadit život.

To ještě ovšem nevědí,
že bude stát za piču.




~



Pošlapaný kus štěstí
se těžko slepuje
opět v jeden celek,
ale pokaď se to podaří
obhájíš si Modré z nebe




~



Kroky
Kroky.
Primitivní kroky!
Sakrálně ty kroky!
Uprostřed temných uliček
se doplácají 
až na konec představitelna,

pokojně zhynou,
aby unesli bolavé závaží
příštích příběhů.




~



Všichni mě mají za malého klučíka,
který si hraje na písečku
s bábovičkou.

Ale mě se líbí,
Když si s kamarádkou
porovnáváš umělá prsa.
Mnohem lepší,
moc,
než tvá uspávací pusa na dobrou noc.