Petr Melichar
blog
~
výlety na hory
pohledy z paneláku
vesnický satirikon
ročenka cesty blázna
vítr Koheletův nad
marností světa, ale
taky radost a úžas
~
zpět na
www.veselyhrbitov.com


Sčítání odmítám !
Havířov, Sorela...
Tim & Beskydy


FOTOGALERY



















































zpět na
www.veselyhrbitov.com

léto 2010

Tim Leary & Beskydy

Mám rád hory. Vytrhnou mě z té ulepenosti všedních dnů. Někdy úplně cítím ty ulpívající chuchvalce povinností - zaměstnání, lidi a věci které neustále vyžadují tvou pozornost ačkoliv by ses nejraději na všechno vysral a dělal si svoje.., ale ulpívá na mozku taky ten rámus společnosti. Výkřiky bulvárních titulků a rozhovory o nich nechtě slyšené, televizní noviny, pokusy přiblblého školení v práci i když je s pochopením šéfa jen podškrábneš. Všechno to předstírání, fasády, všechno co se tváří nějak a jinak vypadá nechám dole a každým krokem výš a dál provětrávám hlavu.

Vyrazil jsem sám a na hřebenech Beskyd nebo na úbočí nořil se do lesa mimo značené trasy abych se vyhnul i turistům. V poledním žáru se válel ve stínu a četl střídavě "Záblesky paměti" od Timothy Learyho - neurologická revoluce, šedesátá léta, bavil jsem se náramě jak tenhle středostavovský akademik, profesor, pobíhal po New Yorku nebo jinde s beatniky a navštěvoval literáty, vědce (jmen jak z ročenek všeho druhu..) aby jim rozšiřoval vědomí a po všech těch tripech už jak sám říkal: "...opouštějíce postoj vědecké nezaujatosti a objektivity a kladouce stále větší důraz na společenský aktivismus. Už jsme nechtěli být pouhými vědci shromažďujícími nejrůznější údaje. Naopak sami jsme chtěli nové údaje vytvářet." Paměti Timothyho byly jiskřivé a strhávali mě a já v nich listoval a přeskakoval kapitoly, vybíral ty nejlepší historky podle jmen lidí se kterýma se potkával, až jsem se občas nahlas rozesmál a plašil tak srnky nebo zvěř tušenou kolem...

A když letní žár ustával pohnul jsem se, stále raději ve stínu lesa a na planinách nebo jiných výhledech fotil tu dobře známou krajinu kde jsem kdysi vyrážel na vandry s trampama (kde jim je konec) a sbíral borůvky a z čerstvého borůvčí si večer vařil čaj. Přemýšlel jsem o chudobě vnější, viděné - ghetta, sociální ubytovny (v jednom podobném baráku dělám údržbáře), zaráží mě někdy míra rezignace a apatie v lidech o kterou se dá skoro opřít.. I když se tu a tam tváří divoce, sedí jak zkrotlé (a mnohdy vypasené) kočky u baráku a nehýbou se z místa. Jsou nehybní. Asi i v myšlenkách.. A chudobě a bídě vnitřní, která s tou první souvisí, jak jinak, ale do frasa jak to, že vane ze všech stran i z nejnákladnější projektů... Jako by naplňování představ blahobytu a prosperity, bylo v duchu hesla: zahoďte filosofy, básníky a podobnou veteš..!

K tomu ještě: Užívali jsme si vzruchu, života a srandy i bez peněz. Relativně nedávno, byl jsem na podpoře, rozhodl jsem se vypadnout z města a protože bez peněz tak pěšky s pytlíkem pohanky a kukuřičných lupenů. A když už tak na Lysou horu, která je vzdušnou čarou asi 40 km od Havířova. No, vymotat se po asfaltkách kolem vesnic než člověk došel k horám - to už nejsou Máchovy idylické procházky venkovem.. za řevu sekaček a prachu projíždějících aut. Na horách, ale bylo vše jinak, někde na úbočí Lysé jsem navíc narazil na krmelec a všude po zemi rozházené čerstvé makové záviny. Hafo závinů ! Zvěř v lese si vážně takhle žere ?.. Když jsem se opatrně porozhlédl jestli se nekouká jelen nebo lesák, sice nesvůj, ale pal to čert, hlad je sviňa, popadl jsem několik závinů a o kus dál se najedl dosyta. A druhý den taky..

Někde vlevo bylo Slovensko. Šel jsem na jihozápad a motal se podél hranice. Možná jsem Slovenskem i procházel, les byl všude stejný.. Jednu noc a den byl na Muřínkově vrchu. Palouk, Kamenná kaple se studnou o kus dál ohniště. Zastíněný stromy a celtou s výhledem na rotundu kaple pozoroval početnou slovenskou rodinu, svátečně oblečenou, jak poklízí v kapli. Vzbudili mě. Ženské vyměňovali umělohmotné kytky, Pucovaly zarámované svaté obrázky a oltář, leštily okna. Nakonec se vytáhlo jídlo a na dece zdrbli celou vesnici a svokrine a sesternice... Já nahlížel a četl Timothy Learyho, každý máme svůj relax, že jo..., ale rodinka mě tak nakopla, že poté co odešli, obešel jsem okolí a vysbíral všechen bordel, papírky, plechovky a pet lahve, narval do sáčku a batohu a tahal je sebou dva dny k první popelnici.. Salute Svatá Matko ustavičnej pomoci z Muřínkova vrchu.

Druhá kniha, kterou jsem střídavě otevíral - John Gray, Slamění psi - O lidech a jiných zvířatech. Ta už moc úsměvná nebyla, i když taky, ale byl to mrazivý úsměv. Jen citát: "To, že je člověk nejvznešenější z tvorů, lze soudit z faktu, že žádný jiný tvor toto tvrzení nepopírá." (G.C.Lichtenberg).

Bylo mi dobře, konečně jsem utekl alespoň na chvíli všem těm otravným každodenním hloupostem. Psal jsem si poznámky do sešitu a na poslední popsané straně stálo: Nejsem zrovna romantik ani se na horách necítím Bohu blíž. Hledám jen rovnováhu a klid, než se ponořím tam dole do toho všeho...